Na první pohled by se mohlo zdát, že věnovat se zahrádkaření ve městech jde proti samotné podstatě městského života. Po pádu socialismu se zejména ve velkých českých městech jako Praha a Brno objevily hlasy, které volaly po zrušení zahrádkových osad právě jako neměstského elementu, který byl navíc do města uměle vsazen v době socialismu, především normalizace. Představa, že zahrádky a zahrádkové osady jsou vynálezem socialismu a že do města nepatří, se však zcela míjí s historií zahrádkaření i historickou rolí, kterou zahrádky hrály a hrají ve městech nejen v Česku, ale po celé Evropě. Na této stránce si můžete přečíst něco o historii a současnosti zahrádek u nás, ale i o tom, jak se na zahrádky pohlíží v zahraničí, kde jich najdeme mnohde i více než u nás.
Zahrádky v Česku
V českých zemích se zahrádky ve formě zahrádkových osad začaly objevovat na přelomu 19. a 20. Století, a to nejdříve v městech s převahou německého obyvatelstva jako byl Most, Aš, Cheb nebo Liberec. Bylo tomu proto, že zahrádkaření v této formě nabývalo na popularitě právě v Německu, kde od poloviny 19. století vznikaly jako součást německého zahrádkářského hnutí „Schreberverein“ tzv. Schrebergärten, označované česky jako Schreberovy (Šreberovy) zahrádky. Šlo již o osady ve formě, v jaké je známe i dnes. Vznikaly zejména v reakci na rychle probíhající rozvoj měst (urbanizaci) a průmyslu (industrializaci), sociální změny i změny životního prostředí, nedostatek potravin v obdobích krize, ale i jako prostředek vzdělávání dětí a rekreace obyvatel měst.
„Pohled na část kolonie Spolku rodinných zahrádek v Žižkově,“ fotografie z knihy J. Pletánka Zahrádkové kolonie v cizině a u nás vydané v Praze 1922 nákladem Ústředního svazu spolků pro zakládání a udržování zahrádkových kolonií v Čsl. republice, str. 33.
První zahrádkové osady se v Praze objevily již v 90. letech 19. století, a to zejména dělnických zahrádek (např. u továrny Ringhoffer). V Brně jsou první Šreberovy zahrádky doloženy k roku 1907. Velký rozmach zahrádkaření nastal v období obou světových válek, kdy zejména za první světové války vznikaly zahrádky často živelně z důvodu nedostatku potravin.
Přední strana Československých zahrádek, věstníku Ústředního svazu zahrádkových kolonií a spolků v republice Československé z roku 1934.V meziválečném období se zase ustavilo české zahrádkářské hnutí, nejprve ve formě Svazu českých spolků pro zřizování a udržování rodinných a dělnických zahrádek a chov drobného zvířectva, ze kterého se postupem doby vyvinula zastřešující organizace, předchůdce dnešního Českého zahrádkářského svazu. Z té doby pocházejí i nejstarší dosud existující pražské osady jako například osada na Libeňském ostrově (založená kolem roku 1925) a osada na Ořechovce (založená kolem roku 1928).
Rozvoj zahrádkářství neustal ani po válce, kdy ale zároveň narazil na intenzivní bytovou výstavbu a proměnu územního plánování Prahy v 50. a 60. letech. V té době se objevily snahy o rušení osad uvnitř města, zejména na pohledově exponovaných svazích, a budování náhradních osad v zeleném pásu okolo Prahy. Pražskými urbanisty byly pevně stanoveny zásady výstavby zahrádkových osad, kam se měli přesunout zahrádkáři z rušených kolonií a navržena místa pro budoucí výstavbu zahrádek. V období normalizace zahrádkových osad zejména na okraji Prahy výrazně přibylo, poslední osady vznikly v průběhu 80. let.
Rozmístění zahrádkových osad v Praze k roku 1996, mapka z informační brožury Útvaru rozvoje hl. m. Prahy vydaná v roce 1996 u příležitosti zpracování Generelu zahrádkových osad.
Po roce 1989 se trend obrátil a osady čelily a stále čelí uvnitř, ale i na okrajích města velkému tlaku spojenému nejen s intenzivní výstavbou, ale i s mylným chápáním osad jako pozůstatků období normalizace. Povodeň v Praze v roce 2002 znamenala zánik zahrádek v blízkosti řeky v centru města (například na Císařském ostrově) i za hranicemi Prahy. Po poklesu zájmu o městské zahrádkaření a změnu veřejného (a zejména mediálního) pohledu na zahrádky jako něco městu cizího, se v posledních letech trend obrací a zájem o zahrádkaření roste, a to nejen mezi mladými rodinami s malými dětmi. Objevují se i jiné formy městského zahrádkaření jako komunitní zahrady, guerilla gardening, nebo v okolí Prahy komunitní farmaření. Nové zahrádkové osady již nevznikají a budoucnost stávajících je mnohdy nejistá. Přesto v Praze v současnosti najdeme kolem tří stovek osad roztroušených po celém městě s výjimkou historického jádra města.
Více se o historii zahrádkaření u nás i v Evropě můžete dočíst zde, v kapitole od Veroniky Tvardkové a Elišky Rolfové z knihy Zahrádkové osady: Stíny minulosti, nebo záblesky budoucnosti?
Zahrádky v zahraničí
Zahrádkářství má v Evropě již více než 150 let dlouhou tradici. Jeho prvotní rozvoj souvisel s rozmachem průmyslové společnosti a s dopadem průmyslu na město a život v něm. V 19. století vznikaly zahrádky a jejich uskupení ve velkých průmyslových městech Evropy, zejména ve Francii, Anglii a Německu, a s růstem měst a rozvojem průmyslu se záhy rozšířily po celé Evropě.
Zahrádky při „kolonii tuberkulosních“ ve Westen v Anglii, 1912. Popisek pod fotografií, uveřejněné v časopise Naše zahrádka: časopis věnovaný pěstění zahrad villových a při rodinných domcích, květin v domácnostech, oknech, na balkonech, ročník 1, 1912-1913, zní: „Obrázek tento je zajímavý tím, že ukazuje, jak lze pomoci malého kapitálu zříditi výhodné kolonie pro rekonvalescenty. Viděti staré zakoupené vozy tramwayové a omnibusové, upravené za ložnice (vždy pro dva mladíky, členy londýnského obchodního grémia). Každý je povinen pěstovati na políčku jemu určeném nějaké rostliny, takže půl dne stráví při lehčí práci pod širým nebem.“Městské zahrádky měly od svého počátku dvojí účel a je tedy možné rozlišit dva základní kořeny městského zahrádkaření. V Německu zahrádky a zahrádkové osady zdůrazňovaly ozdravný a rekreační účel zahrádkaření. V roce 1865 vznikly v Lipsku první tzv. Schreberovy zahrádky, nazvané na počest Moritze Schrebera, lipského lékaře a propagátora zahrádek jako ozdravného prostředku. Německé zahrádkářské hnutí se rychle rozvíjelo a stalo se hlavním inspiračním zdrojem pro zahrádkářské hnutí v českých zemích. Ve Francii zase začaly městské zahrádky vznikat ze sociálních důvodů, kdy charity (jako Société de Saint-Vincent de Paul) dávaly k dispozici zahrádky chudině, aby jí usnadnily obživu. Jako prostředek pro zajištění a zpestření obživy městské chudiny a dělnických vrstev obyvatel pak například v roce 1896 vznikla v Lyonu francouzská liga zahrádkářů.
Lidové, rodinné nebo dělnické zahrádky se brzy rozšířily do všech evropských metropolí a řady větších měst, nejprve v západní a střední Evropě a později také v Evropě severní a jižní. Od vzniku zahrádkářského hnutí v Evropě v průběhu 19. století prošlo zahrádkaření, jeho role i podoba ve společnostech evropských států a měst výraznou změnou. Podobně jako v Čechách i v celé Evropě došlo k zásadnímu rozmachu zahrádkářství během obou světových válek. V první polovině století vznikly po celém kontinentu národní zahrádkářské svazy a v roce 1926 byla založena Evropská liga zahrádkářů. Z hospodářských důvodů se vrcholem zahrádkářství stala druhá světová válka – jen v Berlíně bychom těsně po ní našli na 200 000 a v celé Británii na 1 750 000 zahrádek. V 50. a 60. letech v Evropě čelily zahrádky ve velkých městech podobně jako v Praze tlaku intenzivní bytové výstavby. S rozvojem ekonomiky klesal zejména v západní a severní Evropě jejich význam hospodářský (subsistenční) a prioritu získávala role rekreační a sociální, která spolu s nedostatkem možností, jak trávit volný čas, i hospodářskými problémy nahrávala zahrádkaření také ve východní, socialistické části Evropy.
Pohled do zahrádkové kolonie ve Štětíně v Polsku na ostrově uprostřed Odry, v roce 2012 fotografoval Petr Gibas.V západní a severní Evropě, ale také v bývalém východním bloku dnes najdeme zahrádky uvnitř řady velkých měst. Ke konci 20. století došlo k obecnému přehodnocení vnímání zahrádkových osad, které je uchránilo od zastavění. Na zahrádky se dnes už nepohlíží jako na sociální, zdravotní a hospodářský projekt pro nejchudší vrstvy obyvatelstva, ale jako na prostor umožňující městským obyvatelům rekreovat se ekologicky šetrným způsobem, produkovat lokální potraviny, ale zároveň i navázat hluboký a na aktivní činnosti založený vztah k určitému místu ve městě a tedy i k městu jako takovému, promítat do něj svou energii, emoce a péči. Zahrádky navíc vytvářejí prostor pro navazování kontaktů mezi jinak společensky izolovanými jedinci a skupinami lidí, který napomáhá sociální soudržnosti města a může sloužit proti sociálnímu vyloučení. Ve Francii v současnosti právě za tímto účelem vznikají tzv. sociální zahrádky, ve Švédsku i Německu zahrádky napomáhají integraci přistěhovalců do většinové společnosti.
Městské zahrádkové kolonie jsou součástí evropských měst od druhé poloviny 19. století. Mají za sebou tedy více než 150letou historii. Jsou jedním z projevů velkých změn moderní doby, důsledkem rozvoje měst a průmyslu v nich. Lokálnost, udržitelnost a ekologické ohledy, stejně jako sociální dopady představují důvody, proč se zahrádkářství, ačkoli mnohdy opovrhované a zdánlivě na okraji, znovu úspěšně rozvíjí po celé Evropě a podobné formy městských aktivit (například městské farmaření) najdeme i na druhé straně Atlantiku ve Spojených státech.
Více se o historii zahrádkaření u nás i v Evropě můžete dočíst zde, v kapitole od Veroniky Tvardkové a Elišky Rolfové z knihy Zahrádkové osady: Stíny minulosti, nebo záblesky budoucnosti?